II. Pstruh v měsíční krajině

Mé nostalgické vzpomínky na dramatickou přeměnu krajiny v bezprostředním okolí Litvínova od poloviny padesátých do poloviny sedmdesátých letech minulého století, zaletí dnes kousek na východ od současné komunikační magistrály spojující Litvínov s Mostem. V dobách mého mládí, v polovině padesátých let, bylo v této krajině ještě hodně života. Vedla tudy, přes obce Dolní Litvínov, Lipětín a Růžodol, druhá dopravní cesta s poměrně slušnou silnicí a kolejemi původní tramvajové linky spojující Janov a Litvínov se starým Mostem. Bylo zde v provozu několik hlubinných dolů a byla tu i dosti zvláštní krajina, taková zemědělsko-průmyslová step, plná už ne příliš obdělávaných polí, menších i větších vodních propadlin a kulatých kráterů po spojeneckých bombách, naplněných povrchovou vodou, které byly plné života...

 

Mne osobně tahleta část krajiny k návštěvám příliš nelákala, neboť po celotýdenním zaměstnání ve směnném provozu v chemičce jsem moc netoužil hledět na čoudící chemičku, byť zvenku, ještě i ve svém volném čase.

Vlastně ve mně pohled na ni budil pocity silně nelibé, a to tak silné, že i po mnoha letech pobytu na Ostravsku, v době nástupu digitálních technologií, jsem jeden svůj tehdejší realistický fotografický pohled přetransformoval z realistické do apokalyptické vidiny...


Ale tou krajinou protékal, ještě v původním korytě, Bílý potok... jeden z předmětů mého poloamatérského hydrobiologického zájmu a tak jsem tam občas s fotoaparátem, planktonní síťkou a lupou přece jen zavítal.

Bílý potok pramení vysoko v horách nad mosteckou pánví , ve své horní a střední části, až k průplavku pod železniční tratí pod bývalou Kordou měl charakter horského a podhorského potoka s poměrně čistou, na kyslík bohatou vodou, s výskytem drobné fauny a ryb typickým pro tento druh hydrologických tratí. Potok byl v celé své délce rybářsky obhospodařován Lesním závodem (myslím, že ten gigantický podnik se nazýval Československé státní lesy - dnes Lesy České republiky), takže tam běžní sportovní rybáři lov ryb udicí provozovat nemohli...

Tenkrát mi ale nešlo o sportovní rybaření, toho jsem si užil jinde dost, zde jsem se zajímal o obecnou hydrobiologii vod, nacházejících se v průmyslové oblasti Mostecka a Bílý potok byl v této oblastí jeden z mála podhorských potoků se zachovalou morfologií a s vyrovnaným vodním průtokem.

Nu a k Bílému potoku se váže, i přes uplynulá desetiletí, jedna s mých nejsilnějších a stále živých vzpomínek, o kterém bych zde chtěl podat své subjektivní svědectví.

Ještě než začaly obrovské zakladače dělat svou špinavou práci,

 

nastoupili inženýři a začali krajinu připravovat na totální exploataci. Bouraly se lidská sídla, překládaly se inženýrské sítě, likvidovala se letitá tramvajová linka a také se překládaly dávnověká koryta místních potoků... mezi jinými i koryto Bílého potoka...

Takže jsem tam, při své jedné návštěvě v už hodně zpustošené krajině, objevil část bývalého koryta Bílého potoka, kterou buldozery, při svých přípravných pracích zkázy ušetřily. Bylo to pár metrů čtverečních, kde usprostřed koryta ležela veliká betonová skruž... ale tůňka byla naplněna křišťálově čistou vodou, pramenící ze dna...

Když jsem si však připravoval planktonní síťku k odběru vzorků vodních živočichů uviděl jsem, k svému velikému překvapení, pod skruží stín povědomého tvaru ... byla tam ryba! A tak jsem se usadil na k jediné olši, která tam po té devastaci ještě zůstala a trpělivě čekal, až ryba, zahnaná mým příchodem do bezpečí, alespoň trochu povyjede... Netrvalo dlouho a stalo se. Ze stínu skruže vyjel asi 40 cm pstruh potočák a v dopadajícím dopoledním slunci se zatřpytil jak nádherný starověký diadém... Byl jsem nadšen tímto objevem, ale zároveň jsem byl postaven před nelehké rozhodnutí, co podniknout dál?

Měl jsem samozřejmě několik možností: Za prvé, pstruha odlovit a připravit si ho k obědu, za druhé jej po odlovení převést do bezpečí jeho rodného potoka někam nad Šumnou, za třetí - ponechat jej na místě, kam ho krutý osud zavál a sledovat jeho chování v tak omezeném prostředí a konečně za čtvrté - ponechat jej zde ale nějak mu pomoci přežívat...

Tu první možnost jsem zavrhl okamžitě - ryb jsem měl jako aktivní rybář "co hrdlo ráčilo", druhá možnost by mne připravila o radost z mého amatérského hydrobiologického zkoumání a z posledních dvou možností jsem nakonec zvolil možnost poslední - pstruha krasavce ponechat na místě a občas se mu postarat o nezbytnou obživu...

A tak jsem jednou za čtrnáct dní zajel na Čezetě k nějaké té propadlině, čeřínkem nalovil pár malých plevelných rybek - karásků, plotiček nebo slunek a vysypal jsem je do jeho domovské tůňky... Že to bylo mému rybímu kamarádovi milé jsem poznal po pár návštěvách, kdy už na mne netrpělivě čekal a okamžitě po nasypání rybek do tůňky vyrazil z pod skruže aby si pár rybek s chutí ulovil a pozřel.

Tak to pokračovalo od jara, přes léto do pozdního podzimu - potom tůňka zamrzla silným ledovým příkrovem a já jsem musel milého pstruha nechat svému osudu s nadějí, že se s ním na jaře opět setkám a poskytnu mu nějaké to chutné sousto.

A happy end tohoto mně milého příběhu? Bohužel, žádný nebyl! Protože, když jsem se tam v březnu příštího roku vypravil s několika pracně nalovenými slunkami, čekalo mne smutné překvapení - v blízkosti tůňky stál monstrózní zakladač a samotné místo už bylo pod dvacetimetrovou vrstvou čerstvě nasypané hlušiny... (obr. č. 5). Moc mne mrzí, že nemohu ve svém fotografickém "archlívku" najít žádnou fotografii té zajímavé tůňky se skruží a obydlené pstruhem krasavcem, však si ani nevzpomínám, zda jsem tam vůbec nějaký ten snímek spáchal.

Nu a tak skončilo mé hydrobiologické zkoumání pstruhového potoka v měsíční krajině a zanedlouho i mé působení v Litvínově a jeho okolí. Můj přesun do Havířova byl jen zdánlivě útěk z bláta do louže... tam se nejen mě, ale i mé rodině otevřely podstatně lepší životní podmínky...

Ale to už je jiná písnička z docela jiné gramofonové desky.

Oblast o které se pojednává, je na mapě zobrazena  ZDE

ZPĚT